Někdy můžeme mít pocit, že nám emoce pouze zbytečně komplikují život. Berou nám kontrolu nad situací a nutí nás jednat jiným způsobem, než jsme u sebe zvyklí. Je to ale opravdu tak, jak se nám někdy může na první pohled zdát?
Z evolučního hlediska jsou emoce specializované stavy, které upravují fyziologii, poznávání, subjektivní prožívání, výraz obličeje a chování způsobem, který zvyšuje schopnost čelit problémům adaptace v situacích, opakujících se během evoluční historie druhu (Nesse, 2020). Paul Ekman (2015), který se věnuje výzkumu emocí uvádí, že emoce nás mají mobilizovat, abychom se vyrovnali s nejrůznějšími životními situacemi a poskytují různé druhy potěšení. Potíž nastává ve chvíli, kdy je naše emoční reakce nevhodná a existují tři scénáře, jak to může vypadat. (1) pociťujeme správnou neboli přiléhavou emoci, ale projevíme ji s nepřiměřenou intenzitou, (2) cítíme přiléhavou emoci, ale neprojevíme ji adekvátním způsobem, (3) pociťujeme nesprávnou emoci, tedy úplně jinou, než by bylo v dané situaci pravděpodobné.
Každý člověk má své vlastní specifické emoční spouštěče, avšak některé jsou univerzální a generují stejné emoce u většiny populace. V průběhu života narážíme na nespočet různých situací, které se učíme interpretovat na základě čehož pak emočně reagujeme. Emoce nás mají připravit na to, abychom se s danou situací vyrovnali bez nutnosti přemýšlet. V dnešním světě ale žijeme ve zcela jiné situaci a podněty, na které emočně reagujeme, se změnily. Strach už nemusíme cítit jen v situaci, kdy na nás někdo přímo útočí, ale i v nespočtu dalších situací, kdy náš mozek na základě našich specifických zkušeností vyhodnotí situaci jako potenciálně ohrožující.
Potíž tak nastává v situaci, kdy si emoce (a zejména ty nelibé) ne vždy dovolujeme (nebo nám není dovolováno) adekvátně prožít a projevit. Například proto, že se od nás očekává, že budeme veselí, zatímco bychom nejraději plakali. Během vývoje jsme se také mohli naučit své prožívání bagatelizovat. To jinými slovy znamená, že si nedovolujeme prožívat své emoce, protože situaci na základě různých kritérií nepovažujeme za natolik důležitou, abychom si ji mohli dovolit adekvátně prožít. Děje se to například v situacích, kdy si řekneme, že nás nemůže naštvat ujíždějící tramvaj, protože někde na světě jsou lidé, kteří nemají co pít. To může být v jistém smyslu důležitá konfrontace naší reality, ale současně také důvod k tomu, že pak nemáme právo cítit se nikdy špatně, protože se pravděpodobně vždycky najde někdo, kdo se bude mít o něco hůř.
Emoce nám mají pomáhat jednat a lépe se orientovat v situacích, abychom se nemuseli zatěžovat dlouhým přemýšlením. Vědomým či nevědomým zákazem jejich přožití se místo toho dostáváme do situace, kdy trávíme čas přemýšlením. Paradoxem je pak to, že místo aby nám emoce pomáhaly spontánně jednat, trávíme čas přemýšlením o tom, proč se cítíme tak, jak se cítíme.
Emocím jako je např. strach, vztek nebo smutek se neříká negativní nebo nelibé proto, že jsou něčím, co bychom v životě neměli chtít. Tento název je od toho, že jejich prožívání je pro nás nepříjemné a má nás upozornit na to, že situace, ve které se nacházíme, je pro nás nějakým způsobem nebezpečná či škodlivá. Má nás ideálně motivovat ke změně nebo vyhnutí se této situaci obsahující hrozbu nebo ztrátu. Toto nelibé prožívání má svůj evoluční důvod a má nás motivovat k vyřešení situace, v níž se nacházíme, a nikoliv k potlačení této emoce.
Emoce je informací o situaci nikoliv samotným problémem. Pokud se tak emocím nevyhýbáme a dovolujeme si je prožívat, mohou být pro nás cennými průvodci, kteří nám mohou pomáhat s rozhodováním nebo třeba vymezováním vlastních hranic. Pokud by se nám je přece jen povedlo ze života “odstranit” například pověstným pozitivním myšlením, dělali bychom sami sobě medvědí službu. Snaha o to, být za každých okolností pozitivní, nám totiž může bránit prožívat smutek nebo vztek, a tím nás ,,uvěznit” v situaci, která je pro nás škodlivá, a to ať už se jedná například o nefunkční vztah nebo třeba práci, kde máme nevyhovující podmínky.
Ať už emoce naplno prožíváme nebo se jim bráníme, v každém případě jsou naší nedílnou součástí. Možná příště, až od někoho zaslechnete větu typu: ,,Musím se uklidnit, abych nejednal/nejednala v emocích!”, můžete ho naopak podpořit v tom, aby se své emoce zkusil v dané situaci využít jako cenné informace a pomocníky.
EKMAN, P. (2015). Odhalené emoce. Praha: Jan Melvil.
NESSE, R.M. (2020). Proč je dobré cítit se špatně. Praha: dybbuk.