Vztahy s druhými lidmi tvoří zásadní a zcela neodmyslitelnou součást našich životů. Není tedy divu, že (ne)spokojenost ve vztazích je jedním z nejčastějších témat, s nímž lidé přichází do terapeutické péče. Právě kvalita mezilidských vztahů totiž úzce souvisí s naším psychickým zdravím, a pokud v utváření blízkosti opakovaně selháváme, může to mít významný dopad na celkovou kvalitu našeho života.
Lépe pochopit způsob, kterým navazujeme a prožíváme blízké vztahy, nám může pomoci koncept “citové vazby” (též attachment). Citová vazba, která se utváří již od raného dětství ve vztazích s rodiči, významně formuje naši schopnost utvářet blízké vztahy v průběhu celého našeho života.
Co je to citová vazba
Každé dítě přichází na svět s vrozenou potřebou navazovat blízkost s pečující osobou (nejčastěji matkou), což z evolučního hlediska zajišťuje jeho přežití. Dítě je na tomto vztahu závislé, a potřebuje zažívat, že jsou všechny jeho potřeby vhodně naplňovány. Díky tomu si utváří pocit, že svět je bezpečné místo, a formuje si pozitivní a láskyplný vztah k sobě i k druhým lidem. Takto se utváří tzv. bezpečná citová vazba. V případě, že matka (či jiná pečující osoba) není schopna zajistit adekvátní naplnění potřeb dítěte, pravděpodobně bude dítě vnímat svět jako ohrožující, a tato nedůvěra se promítne i do jeho budoucích blízkých vztahů. Tímto způsobem se formuje tzv. nejistá citová vazba.
Výzkumy přitom opakovaně ukazují, že vztahové zkušenosti z dětství předznamenávají naši schopnost utvářet fungující a uspokojující partnerské vztahy v dospělosti. Tendenci vyhledávat blízkost druhých lidí, kteří pro nás představují zdroj bezpečí, opory a zázemí si totiž zachováváme v průběhu celého života. Pro citovou vazbu v dospělých partnerských vztazích je však (narozdíl od té v dětství) charakteristická vzájemnost, kdy jsou oba partneři schopni si péči navzájem poskytovat i ji přijímat.
Typy citové vazby
V psychologické terminologii rozlišujeme 4 typy citové vazby:
Bezpečná citová vazba - lidé s tímto typem vazby zažívali v dětství, že byly jejich potřeby adekvátně uspokojovány, rodiče jim poskytovali láskyplné prostředí a současně i dostatek svobody k prozkoumávání světa. V dospělých vztazích jsou pak tito lidé schopni důvěřovat svým partnerům / partnerkám, otevřeně s nimi komunikovat a dávat jim dostatek volnosti. Mají také láskyplný vztah k sobě.
Ambivalentní citová vazba - vzniká u dětí, jejichž potřeby jsou naplňovány jen v určitých situacích, zatímco v jiných případech zažívají, že je pro ně rodič nedostupný a nepředvídatelný. Tuto nejistotu pak přinášejí do svých budoucích vztahů, kde se projevují úzkostně. Mívají nízkou sebedůvěru, proto stále vyžadují potvrzení ze strany svých partnerů, a mohou si na vztazích utvářet závislost.
Vyhýbavá citová vazba - se rozvíjí u dětí, jejichž rodiče nedostatečně reagovali na jejich potřeby, byli méně emočně dostupní a vnímaví. V dospělosti se pak tito jedinci vyhýbají intimitě, jsou distancovaní a prosazují nezávislost. Celkově obtížně zvládají zátěžové situace, jelikož nejsou schopni aktivně řešit své problémy.
Dezorganizovaná citová vazba - se vyskytuje u malého procenta populace. Často si ji utvářejí děti, které pocházejí z dysfunkčních rodin nebo zažily ze strany svých rodičů špatné zacházení (týrání či zneužívání). Také se může jednat o děti rodičů, kteří mají sami nevyřešené trauma. Lidé s dezorganizovanou vazbou se ve vztazích projevují nepředvídatelným způsobem, bývají hostilní a nedostupní.
Zde je ale na místě zdůraznit individualitu každého člověka, jehož chování a prožívání nelze takto zjednodušeně kategorizovat. Přestože všichni ve vztazích používáme nějakou dominantní strategii, za určitých podmínek se může každý projevovat úzkostným nebo vyhýbavým způsobem, přestože obvykle jedná na základě bezpečné citové vazby. Stejně to platí i naopak.
Co má vliv na povahu citové vazby
Povaha citové vazby se tedy formuje podle toho, jaké zkušenosti získáváme v raném dětství ve vztahu s rodiči. Na základě toho si utváříme jakousi vnitřní mapu, podle které se orientujeme v dalších vztazích. Ta obsahuje naše přesvědčení o tom, jací jsou druzí lidé, jaké chování od nich můžeme očekávat, nakolik jim můžeme důvěřovat a zda se jimi cítíme přijímání. Současně si utváříme přesvědčení také o sobě - jakou máme důvěru v sebe, nakolik sami sebe přijímáme a jak vnímáme svou vlastní hodnotu. Můžeme tedy říci, že způsob, kterým se vztahujeme ke druhým lidem, je úzce spjatý s tím, jaký vztah máme sami se sebou.
Základní podoba citové vazby je v průběhu života víceméně trvalá. Dobrou zprávou ale je, že za správných podmínek můžeme své vztahové vzorce měnit. Například navázání blízkého vztahu, ve kterém člověk dlouhodobě zažívá korektivní emoční zkušenosti, může zajistit posun směrem k bezpečné citové vazbě. Další možností je psychoterapeutická péče, kde může člověk na postupné změně svých vztahových vzorců pracovat.
Možnost vědomě zacházet se vztahy
Jak tedy se vztahovou problematikou zacházíme v psychoterapeutické práci s klienty? Jedním z prvních kroků je utvoření náhledu na vztahové zkušenosti. S klienty se proto vracíme k jejich vzpomínkám na dětství. Hovoříme o zkušenostech, které zažívali ve vztazích s rodiči a dalšími blízkými lidmi. Už samotné verbalizování těchto zkušeností je významnou součástí terapeutického procesu. Klient tak může začít vnímat sebe a své vztahy z vlastní perspektivy. Má možnost pochopit, které vztahové zkušenosti byly v jeho životě významné a jak ovlivnily jeho vnímání druhých i sebe samotného. Dále se v terapii zaměřujeme na to, jak se tyto minulé zkušenosti promítají do současných vztahů klienta a jak je ovlivňují.
Zásadní tedy je, abychom se naučili rozpoznávat, které vzorce chování a prožívání náleží našemu “dětskému Já” a v jakých vztahových situacích se objevují. Naše “dospělé Já” tak získává schopnost pracovat s těmito vzorci a postupně je měnit. Je totiž výsadou našeho dospělého života, že získáváme svobodu (narozdíl od dětského věku, kdy jsme na vztazích s rodiči skutečně závislí). V dospělosti tedy máme (a můžeme dále rozvíjet) kompetenci se o svých vztazích svobodně rozhodovat a vědomě s nimi zacházet.