EMOČNĚ NEZRALÍ RODIČE: tichý stín, který si neseme do dospělosti

interseweb
15. 9.
Minut čtení: 4

„Moje máma se často rozčilovala kvůli maličkostem. Když plakala, utěšovala jsem ji já. Když byla smutná, snažila jsem se být hodná, abych jí nezpůsobila další starosti. Jenže já byla dítě…“

Možná jste už někdy slyšeli pojem „emočně nezralý rodič“. Pro někoho to může znít příliš tvrdě nebo hodnotící, ale ve skutečnosti jde o popis určitého typu chování. Emočně nezralý rodič je ten, kdo sám nezvládá své vlastní emoce, neumí se stabilně naladit na své dítě a často od něj nevědomě očekává víc, než by měl. Místo toho, aby byl oporou, se stává tím, kdo oporu potřebuje.

Mnoho lidí, kteří v takovém prostředí vyrůstali, si dodnes pamatuje věty jako: „Musíš být hodný, abych nebyla smutná.“ nebo „Podívej, co jsi mi způsobil.“ Emočně nezralý rodič často nepůsobí navenek zle. Často je dokonce v očích okolí sympatický nebo starostlivý. Ale doma, ve vztahu s dítětem, se ukazuje jeho křehkost a neschopnost plnit roli, kterou by měl rodič mít.

Co vlastně znamená emoční nezralost rodiče

Emoční nezralost neznamená, že rodič je špatný člověk. Znamená to, že nezvládá regulovat své vlastní emoce, a proto nedokáže být dítěti stabilní oporou. Může být impulzivní, snadno se urazit, přehnaně reagovat nebo se chovat sebestředně. V praxi to často znamená, že dítě musí být tím, kdo rodiče uklidňuje, podporuje nebo mu poskytuje pozornost. Role se tak obrací – místo aby rodič chránil dítě, dítě chrání svého rodiče.

Jak se emoční nezralost projevuje v rodičovství

Děti emočně nezralých rodičů často říkají, že nikdy nevěděly, co mohou doma čekat. Jeden den byla máma veselá a rozdávala úsměvy, druhý den se kvůli maličkosti rozplakala nebo naštvala. Nepředvídatelnost byla normou.

Takový rodič může zlehčovat emoce dítěte. Když pláče, slyší: „Neřvi, to nic není.“ Když se zlobí, dostane odpověď: „Jak si to dovoluješ, já mám přece starostí dost.“ Emoce dítěte tak nejsou uznány ani přijaty. Postupně se dítě učí, že jeho vlastní prožívání není důležité.

Dalším znakem je nesnesení kritiky. Emočně nezralý rodič neumí slyšet, že něco nezvládl. Pokud si dítě dovolí dát najevo nespokojenost, rodič to často otočí: „Já se snažím a ty mi tohle vrátíš? Ty jsi nevděčný.“ Místo aby přijal odpovědnost, přenáší vinu na dítě.

Jaký to má dopad na dítě

Dítě v takovém prostředí vyrůstá příliš rychle. Už od mala cítí, že jeho úkolem je uklidnit mámu, rozveselit tátu, nebo se postarat o to, aby doma nevypukla hádka. Psychologové tomu říkají „parentifikace“ – dítě se stává rodičem svého rodiče.

To má dlouhodobé následky. Člověk, který vyrůstal s emočně nezralým rodičem, mívá nízké sebevědomí, protože měl pocit, že jeho vlastní potřeby jsou méně důležité. Často trpí úzkostmi a napětím, protože byl od dětství zvyklý hlídat nálady dospělého, aby se vyhnul konfliktu. A v dospělých vztazích může mít tendenci přitahovat si partnery, kteří se chovají podobně nezrale – protože je to prostředí, které zná.

Emoce, které doma nebyly vítané, se navíc naučí potlačovat. Dospělý pak může mít problém projevit smutek nebo hněv, anebo naopak reaguje přehnaně, protože nemá zdravý model toho, jak se emocemi pracuje.

Není rodič jako rodič: rozdíl mezi chybou a nezralostí

Je důležité říct, že každý rodič občas ztratí trpělivost, zvýší hlas nebo řekne něco, co mrzí. Rozdíl je ale v tom, jestli dokáže uznat chybu, omluvit se a snažit se příště reagovat jinak. Emočně zralý rodič umí říct: „Promiň, tohle jsem přehnal.“ Emočně nezralý rodič naopak svou chybu popře a vinu přenese na dítě.

Co s tím můžeme dělat v dospělosti

Prvním krokem je přiznat si realitu. Uznat, že rodiče byli v něčem emočně nezralí, a že to ovlivnilo naše dětství. To neznamená, že je musíme nenávidět, ani že jejich láska byla falešná. Znamená to, že si dovolíme být upřímní sami k sobě.

Další důležitou dovedností je práce s hranicemi. Děti emočně nezralých rodičů se často naučí říkat „ano“ i tam, kde by chtěly říct „ne“. Učí se totiž, že odmítnutí může vést k hněvu nebo smutku rodiče. V dospělosti je proto potřeba znovu objevit právo chránit sebe a své potřeby.

Terapie může být bezpečným místem, kde se tyto staré vzorce dají zpracovat. Mnozí lidé popisují, že až v terapii poprvé pocítili, že jejich emoce jsou přijaty takové, jaké jsou.

A konečně – sebesoucit. Emočně nezralý rodič často dítě nenaučil, že má právo na své pocity a že si zaslouží péči. Proto je důležité učit se laskavosti k sobě, dávat si to, co jsme doma nedostali, a hledat vztahy, kde nás druzí vidí a respektují.

Naděje na závěr

Možná jste museli vyrůst příliš brzy. Možná jste se stali malým dospělým v době, kdy jiní děti teprve bezstarostně objevovali svět. To ale neznamená, že už to tak musí být navždy. I když následky dětství s emočně nezralým rodičem mohou být bolestivé, je možné se z nich postupně uzdravit.

Každý má právo na vztahy, které jsou bezpečné, laskavé a podporující. Každý má právo na to, aby byl sám sebou – bez podmínky, že nejdřív musí uspokojit potřeby druhých. A i když jsme kdysi byli rodičem svých rodičů, dnes můžeme být dospělým, který se učí konečně postarat i o sebe.