Internet a digitální technologie se plíživě a nepozorovaně staly neoddělitelnou součástí našich životů. Používáme je v pracovním i osobním životě. Vnímáme je jako něco samozřejmého, co je nám neustále k dispozici. Mnohé bychom si bez nich už neuměli představit, necítili bychom se úplní, funkční. Jsme s nimi svázáni, náš chytrý telefon je často to první, co kontrolujeme po probuzení a to poslední, s čím se loučíme před spaním. Telefon a všechny ty aplikace v něm jsou prakticky součástí naší osobní identity, i když si to neuvědomujeme.
Čísla mluví jasně. Podle aktuálních dat používá internet denně 75 % dospělé české populace, mobilní telefon potom 99 % populace a internet v něm 72 %. Internet a digitální technologie nám obvykle slouží, pomáhají nám, usnadňují život a komunikaci. Někdy se ale stane, že se nám jejich používání vymkne a ztrácíme nad nimi kontrolu. A potom už nám život neusnadňují, ale komplikují – trávíme s nimi více času, než bychom chtěli, cítíme, že nás příliš rozptylují a odvádějí od toho, co je pro nás dobré a hodnotné, že nám vlastně škodí. Čím to je? Kde se bere ta skrytá rizikovost? Můžeme být na digitálních technologiích závislí? Jak taková závislost vzniká? A jak můžeme k digitálním technologiím přistupovat jinak a zdravěji? Kde a jak hledat hranici mezi prospěšným používáním a používáním, které nám škodí?
Pro pochopení možná pomůže jít na to poněkud zeširoka. Je vědecky prokázáno, že některé látky a činnosti dokážou více než jiné zvyšovat hladinu dopaminu v mozku. Dopamin neboli „hormon štěstí“ je látka způsobující příjemné pocity. A takové pocity neboli „dopaminové polechtání“ mohou hrát v procesu vzniku závislosti, ale i při každodenním rozhodování zásadní úlohu. Mezi činnosti zvyšující hladinu dopaminu patří například příjem potravy nebo sex, tedy činnosti z evolučního hlediska nepostradatelné. Skeny mozku nám ukazují, že například čokoláda zvyšuje hladinu dopaminu o 50 %, zatímco sex může jeho hladinu zvýšit až o 100 %. Jeden starší výzkum z devadesátých let prokázal, že hraní videoher dokáže zvýšit hladinu hormonu štěstí v mozku jako sex, tedy o 100 %. Zkusme se nyní zamyslet – na kolik procent bychom se asi dostali dnes, když vezmeme v úvahu vývoj v oblasti internetu a všech těch podbízivých a nablýskaných digitálních technologií včetně chytrých telefonů, online videoher a vznik různých sociálních sítí ve třetím tisíciletí? Jak moc nás dokážou současné digitální technologie polechtat? A není to už spíše thajská masáž než polechtání?
Nelze si nevšimnout, že o digitálních závislostech se v posledních letech v mediálním prostoru mluví čím dál častěji. Ještě více se negativní dopady a rizika tohoto druhu závislosti začaly skloňovat ruku v ruce s roky ovlivněnými pandemií koronaviru a přesunu velké části prakticky všech sfér našich životů do online prostředí, zejm. potom zúžení školní „docházky“ do monitoru.
Přestože v oficiálních klasifikacích (tzn. DSM-5 a MKN-10) zatím internetová závislost nebo porucha spojená s užíváním digitálních technologií není definována, obecně se za digitální závislost považuje kompulzivní neboli nutkavé používání digitálních technologií, ve kterém je pokračováno i přes negativní důsledky, kam může spadat narušení denního rytmu, zanedbávání hygieny a spánku, únava, bolesti hlavy, očí, zad a zhoršená orientace v čase. Dlouhodobě může potom digitální závislost přinášet pokles fyzické aktivity a obezitu, omezení sociálních kontaktů mimo online prostředí a ztrátu přátel, konflikty v osobních vztazích, zanedbávání volnočasových aktivit, nesoustředěnost a problémy v práci a ve škole. Jevy, které se kolem nás dějí často a doprovází životy velkého počtu lidí, máme někdy tendenci bagatelizovat a považovat je za „normální“ v logice „Přece to nemůže být tak škodlivé, když to dělají všichni…“ Avšak aktuální odhady uvádí, že v ČR je 445 tisíc osob starších 15 let v riziku vzniku digitální závislosti. A například sociální sítě užívá rizikově 25-30 % žáků ZŠ a 45-50 % studentů SŠ. A slovo rizikově zde znamená, že už začínají mít negativní dopady na život člověka. A zároveň každá závislost vzniká postupně a roste právě na poli rizikového užívání. Připadají Vám tato čísla přemrštěná? Pokud ano, zkuste si provést takový malý experiment – až příště nastoupíte do autobusu nebo metra, budete čekat v čekárně nebo se přijdete na jiné místo, kde se shlukují lidé, zkuste si spočítat, kolik lidí z náhodně zvolené skupiny je paralyzováno pohledem do obrazovky svého smartphonu. A pokud byste chtěli být důslední, můžete zkusit další takový malý experiment sami se sebou – zkuste se jeden den pozorovat, jak často a z jakého důvodu saháte po svém mobilu, kolik času tam trávíte a kolik z toho času byste označili jako pro sebe dobře využitý a kolik spíše jako zahozený. Možná budete překvapeni.
Co tedy s tím? Situace se může na první pohled zdát komplikovaná tím, že tradiční abstinenčně orientovaný přístup k léčbě závislostí není v případě digitálních závislostí příliš uplatňován. A to právě z toho důvodu, že internet a digitální technologie jsou běžnou součástí každodenního života a abstinence od nich může představovat překážku v pracovním i osobním životě. Postupy používané v oblasti nadužívání digitálních závislostí jsou obvykle zaměřené na snížení množství času věnovaného digitálním technologiím a zvýšení kontroly nad jejich používáním.
U lidí, kteří však v oblasti digitálních technologií spadli příliš hluboko a mohli bychom u nich mluvit o závislosti, se jako první fáze někdy doporučuje tzv. digitální detox nebo digitální půst trvající řádově alespoň několik týdnů. Tato doba může poskytnout prostor na restartování nervového systému a vystoupení z neustálého vzrušení, které s sebou závislost na obrazovkách obvykle nese. Následně bývá možné přistoupit k fázi, kterou autor knihy Svítící děti Nicholas Kardaras nazývá zdravá technologická dieta. Ta spočívá v tom, že si v digitálním prostoru pojmenujeme tzv. digitální bonbóny a digitální zeleninu a následně je vědomě a vyváženě konzumujeme, dávkujeme si je. Mezi digitální bonbóny řadí Kardaras právě ty činnosti, které jsou pouze zábavné a dopamin produkující, a tedy nejvíce stimulující a potenciálně návykové. Může sem patřit přehnané používání sociálních sítí, bezmyšlenkovité sledování videí na YouTube, nutkavé hraní videoher, při kterém ztrácíme pojem o čase a přináší nám negativní dopady do života, nutkavé nakupování na internetu, sledování pornografie ad. Naopak za konzumaci digitální zeleniny považuje zdravé používání obrazovek a digitálních technologií – může sem patřit např. přiměřené získávání informací na internetu, přiměřené fandění sportovnímu týmu, přiměřené používání e-mailové a jiné online komunikace ad.
Většinou máme alespoň hrubou představu o tom, co jíme a zda považujeme náš jídelníček za zdravý a vyvážený, nebo naopak za nezdravý či příliš jednostranný. A také víme, že jsou určité situaci či období, která s sebou nesou přechodnou změnu stravovacích návyků. K jídlu můžeme mít různý vztah, zdravý či nezdravý. Nějaký vztah k němu však mít musíme, jelikož bez jídla bychom nežili. A zdá se, že digitální technologie si v našich životech vydobyly podobně nepostradatelnou pozici – také si bez nich život neumíme představit. Podobně jako u jídla nelze nemít k digitálním technologiím nějaký vztah. A je jen na nás, jaký ten vztah bude – zda se jimi budeme „nezdravě přejídat“ nebo naopak „násilně si jejich příjem regulovat“ nebo budeme hledat zlatou střední cestu v podobě „vyváženého jídelníčku“. Tak tedy – dobrou chuť!
Zdroje:
CHOMYNOVÁ, P. (ed.) (2022). Zpráva o digitálních závislostech v České republice 2022. Praha: Úřad vlády České republiky.
KARDARAS, N. (2021): Svítící děti. Závislost na moderních technologiích a jak se jí zbavit. Brno: Zoner Press.