ADHD NEBO TRAUMA?: Když se symptomy potkávají.

interseweb
20. 10.
Minut čtení: 4

V posledních letech přibývá lidí, kteří se poznávají v popisech ADHD. Mluví o zahlcené hlavě, neschopnosti dokončit úkoly, o výkyvech pozornosti i emocí. Diagnóza ADHD se dostává do širšího povědomí – a to je dobře. Přináší totiž úlevu a pochopení těm, kteří si celý život připadali „jiní“ nebo „nedostateční“.

Zároveň se ale stále častěji ukazuje, že některé projevy, které na první pohled vypadají jako ADHD, mohou mít jinou příčinu. Za podobným vnitřním chaosem, zapomínáním nebo přetížením může stát i dlouhodobý stres či trauma. A právě tehdy se ADHD a trauma začínají prolínat – nejen v diagnózách, ale i v lidských příbězích.

Když mozek žije v pohotovosti

Abychom pochopili, proč se ADHD a trauma mohou projevovat podobně, je dobré se podívat na to, co se vlastně děje v mozku. U ADHD jde o vrozenou odlišnost – mozek pracuje jinak v oblastech, které řídí pozornost, motivaci a impulzivitu. To znamená, že člověk s ADHD má potíže udržet pozornost, plánovat nebo dokončovat věci ne proto, že by se nesnažil, ale proto, že jeho mozek má jiný rytmus.

Trauma má jiný původ. Vzniká tehdy, když mozek a tělo dlouhodobě žijí v napětí nebo ohrožení. Nervový systém se přepne do režimu přežití – bojuj, uteč nebo ztuhni. Pokud tento stav trvá delší dobu, mozek se „přeprogramuje“ tak, aby byl neustále ve střehu. Takové nastavení pak může připomínat ADHD: neschopnost soustředit se, neklid, impulzivita, výbuchy emocí, potíže s organizací.

Mozek, který žije v neustálé pohotovosti, se zkrátka chová podobně jako mozek s ADHD. V obou případech jde o nervový systém, který se snaží zvládnout přetížení – jen z jiných důvodů.

Kde se symptomy potkávají

Mnoho lidí, kteří prožili trauma, popisuje, že si dlouho mysleli, že mají ADHD. Nedokázali udržet pozornost, často zapomínali, reagovali přehnaně, přeskakovali z jedné věci na druhou. A naopak lidé s ADHD bývají roky považováni za „líné“, „roztěkané“ nebo „problémové“, což v nich zanechává hluboký pocit selhání.

Z vnějšího pohledu mohou vypadat stejně – unavení, roztěkaní, neschopní se soustředit, s výkyvy nálad a neustálým pocitem viny, že „to zase nezvládli“. Ve skutečnosti však jde o dva různé příběhy: u jednoho je příčinou neurovývojová odlišnost, u druhého přetížený nervový systém po dlouhodobém stresu.

Klíčový rozdíl: původ a prožitek

Rozdíl mezi ADHD a traumatem nespočívá jen v projevech, ale především v příčině a vnitřním prožitku. U ADHD jsou obtíže přítomné od dětství a objevují se i v prostředí, které je bezpečné a podporující. U traumatu se symptomy objevují až po zkušenostech s ohrožením, ztrátou nebo dlouhodobým tlakem.

Dítě, které vyrůstalo v prostředí plném napětí, kritiky nebo nejistoty, se naučí být neustále ve střehu. Jeho pozornost je zaměřená ne na úkol, ale na detekci hrozby – na to, co se může pokazit. Z vnějšího pohledu působí nepozorně, nesoustředěně nebo hyperaktivně, ve skutečnosti se ale jeho mozek jen snaží přežít.

Když se ADHD a trauma spojí

Mnoho lidí však nenese jen jednu z těchto zkušeností. Často se ADHD a trauma navzájem prolínají a ovlivňují. Člověk s vrozeným ADHD mohl být v dětství opakovaně trestán nebo zesměšňován za něco, co nemohl ovlivnit – za zapomínání, impulzivitu nebo „nevhodné chování“. Taková zkušenost vytváří sekundární trauma: hluboký stud a pocit, že „se mnou je něco špatně“.

Na druhé straně, lidé s traumatem mohou být roky mylně považováni za „děti s ADHD“, protože jejich mozek funguje v permanentní ostražitosti. Bez pochopení příběhu člověka samotného může být diagnóza nepřesná, a tím i léčba neúčinná. Proto je tak důležité, aby diagnostiku vedl tým odborníků, který zohlední nejen symptomy, ale i životní kontext.

Co skutečně pomáhá

Prvním krokem k uzdravení je pocit bezpečí. Nervový systém potřebuje jistotu, že už nemusí být v neustálé pohotovosti. Pomáhá stabilní prostředí, laskavé vztahy a pravidelný rytmus dne.

Důležitou součástí léčby bývá práce s tělem – techniky, které pomáhají zklidnit nervový systém: mindfulness, somatická terapie, jóga, dechová cvičení nebo EMDR. U ADHD může být velkou oporou struktura, plánování po malých krocích, a někdy i medikace. Pokud je ale přítomné trauma, je nutné nejprve zpracovat přetížení nervového systému – teprve pak mohou léky či jiné intervence fungovat efektivně.

Základem všeho je pochopení a přijetí. Porozumět tomu, proč reagujeme tak, jak reagujeme, je často mnohem léčivější než jakýkoli rychlý „návod na zlepšení“.

Závěrem

Nemusíme si vybírat mezi nálepkami. Není to buď ADHD, nebo trauma. Někdy je to obojí – a jindy něco úplně jiného. Důležité je nahlédnout pod povrch a pochopit, co se děje v našem mozku a těle.

Mnoho našich reakcí, které jsme si celý život vykládali jako selhání, jsou ve skutečnosti strategie přežití. A právě v tom okamžiku, kdy tohle pochopíme, začíná proces uzdravování – ne tím, že se snažíme být „normální“, ale tím, že se učíme být laskaví k tomu, jací opravdu jsme.