Je jen nevychované a rodiče si s ním již neví rady, tak dostalo nálepku ADHD a teď si už může dělat, cokoliv si zamane.” Tyhle a další podobné poznámky často slýchají rodiče na své dítě od školy či od svého blízkého okolí. Je to ale opravdu tak, že by diagnózu ADHD dostávaly děti v psychiatrických ambulancích a ambulancích klinických psychologů snadno a na vyžádání?
Zkratka ADHD /z anglického Attention deficit hyperactivity disorder/ je porucha pozornosti s aktivitou a patří mezi poruchy z neurovývojového okruhu. Abychom mohli určit tuto diagnózu, je nutné, aby dítě naplňovalo všechna kritéria poruchy, která jsou stanovená v Mezinárodní klasifikaci nemocí, jíž se musíme při posuzování jakéhokoliv onemocnění řídit. Z toho tedy vyplývá, že u dítěte tuto poruchu nelze určit jen posouzením výpovědi rodičů nebo učitelů, určujeme ji na základě komplexního vyšetření všech projevů a schopností dítěte. Hyperaktivita je jako projev nejviditelnější, často mluvíme o dětech zlobivých – dítě, které při vyučování vykřikuje, předbíhá ve frontě, poposedává, je stále v pohybu a má mnoho dalších příznaků. Současně je ale potřeba říct, že hyperaktivní projevy jsou pro dítě a jeho další vývoj nejméně závažné.
Kdy se ADHD obvykle začíná projevovat?
Tak, jak dítě prochází vývojovými úrovněmi a jak jsou kladeny stále větší nároky na jeho schopnost se soustředit, dodržovat určitý režim, denní strukturu, řád či plnit požadavky, kterých je více najednou, je rovněž porucha nápadnější a začíná se u dítěte manifestovat. Rysy ADHD je přitom možné zaznamenat také u dětí batolecího věku, současně je však nutné zdůraznit, že ne u každého dítěte, které je v raném vývoji dráždivější, živější či neposednější, se později tato porucha rozvine.
Kdy navštívit odborníka?
Nejefektivnější doba pro diagnostiku ADHD u dětí je v jejich předškolním období. Jde o to, aby se v případě potvrzení této poruchy mohlo dítě dobře připravit na nástup do školy, případně aby se zvážila doba jeho zaškolení, možnosti podpory ve školním prostředí, výběr školy a také, aby se rodiče mohli připravit na potíže, které mohou dítě při vzdělávání limitovat. Diagnostiku provádí pedopsychiatr nebo klinický psycholog, nejlépe pak ve vzájemné spolupráci.
Jak funkčně pomoci dětem s ADHD a jejich rodičům?
Klíčovou roli v léčbě hrají psychofarmaka, která po komplexním vyšetření dítěte indikuje pedopsychiatr. Jedná se o nejnadějnější terapeutický přístup, při kterém nejde o tlumení dítěte v jeho fungování, ale o podporu regulačních center v mozku, tak aby se chování dítěte dostalo do rovnováhy a dítě tak mohlo lépe zvládat své vývojové úkoly a nároky běžného života.
Ve snaze pomoci dítěti často přicházíme s řešením situací, které rodiče a dítě nejvíce pálí a omezují, což je pochopitelné – dítě pošleme do pedagogicko-psychologické poradny, za účelem získat podpůrná opatření pro vzdělávání, rovněž žádáme školu, aby u dítěte k jeho diagnóze při vzdělávání přihlížela, vysvětlujeme, že poznámky za nepozornost a zapomínání nejsou pro dítě efektivní apod. Tyto kroky jsou potřebné a nutné pro vytvoření dobrých podmínek pro celkové fungování dítěte, nejsou však z dlouhodobého hlediska pro samotné dítě nejdůležitější.
To, o co se při této diagnóze nejvíce bojuje, je sebehodnota a možnost dítěte zažít vlastní úspěšnost. Nelze po dítěti s ADHD chtít, aby bylo ve školním prostředí bezchybné či vždy poslušné, jde o to, aby dítě vědělo, že něco dovede a umí udělat dobře a kvalitně, a to bez ohledu na své limity. Nejedná se přitom o absolutní svobodu dítěte, ve které si může dělat „co chce‘‘, ale o vytvoření podmínek pro budování důvěry dítěte v sebe a ve svou důležitost. Jednou z cest, jak tomu mohou rodiče přispět, je dítě oceňovat a chválit i v běžných situacích, v nichž dítě uspěje a jejichž zvládnutí může být pro jeho vrstevníky samozřejmostí.
Dalším faktorem, ze kterého mohou děti s ADHD významně profitovat, je jejich zapojení do aktivit a koníčků, ve kterých zakusí, že mohou být úspěšné a oblíbené bez ohledu na své potíže. Rovněž je žádoucí, aby si rodiče ve výchově uvědomovali sílu a dopady kritiky, která může velmi rychle zpochybnit předchozí ocenění a důvěru dítěte ve své schopnosti. Konstruktivní kritika s cílem pomoci dítěti zvládnout určitou situaci, učení či činnost znovu a lépe vede k posílení jeho funkčních dovedností a k vytvoření dalších strategií pro zvládání zátěže, o které se bude moct opřít. Tímto můžou rodiče přispět velkou měrou k zdravému vývoji dítěte a k jeho šťastnějšímu dětství.