top of page

TRAUMA A "TRAUMA"... Píše Mgr. Zuzana Tupá

„Mám (z tebe) trauma“ můžeme slyšet z úst nejednoho dítěte nebo dospívajícího. Je to už celkem lidový pojem. Ale co to to trauma vlastně je? Jak poznáme, že se nás opravdu týká a taky co s ním můžeme dělat?


Trauma není samotná událost, která nás ohrožuje, ale naše zkušenost s touto událostí. Tedy to, co se do nás propisuje. Při traumatu dochází k přetížení naší emocionální a tělesné kapacity. Jakákoliv ohrožující situace může přesáhnout naši aktuální zvládací kapacitu. Nikdy nebudeme reagovat na stejnou situaci stejně – pro někoho může být tatáž situace traumatem a pro někoho ne. Podstatné je, jak je náš organismus připravený reagovat.


Traumatická zkušenost může vyvolat posttraumatickou stresovou poruchu jako jednu z možných psychických poruch. Příznaky jsou veřejnosti celkem známé – jsou to flashbacky (znovuprožívání události), noční můry. Člověk zasažený touto poruchou se vyhýbá připomínkám traumatu a bývá nadměrně ostražitý nebo mívá neúměrné úlekové reakce. Ale nezpracované traumatické zážitky se mohou také objevovat v podobě nespavosti, nemožnosti se soustředit, odpočinout si. Také se mohou projevovat jako deprese, úzkostné poruchy, poruchy osobnosti, závislosti, obezita, autoimunitní onemocnění, astma a jiné potíže, pro které lékaři nemají somatické vysvětlení. Takoví jedinci mívají hodně živou minulost, která negativně ovlivňuje jejich vnímání a prožívání v současnosti. Zjednodušená pomůcka pro zjištění, zda máme nějaké nezpracované zkušenosti je, když děláme, co nechceme resp. neděláme, co chceme. Měli bychom od sebe nereálné očekávání, kdybychom chtěli překonat všechny těžkosti, to není schopen nikdo z nás. Hodně záleží na tom, jak moc nás to omezuje v prožívání života a v naplňování našeho potenciálu.


Od začátku života jsme nepřetržitě vystaveni působení podnětů z vnějšího i vnitřního prostředí. Naše nervová soustava se vyvinula tak, aby tyto informace dokázala zachycovat, třídit a zpracovávat. Traumatický stres zablokuje proces zpracování informací tak, že nedojde k vstřebání (integraci) nových podnětů. Dokonce se stává, že oběti traumatu jsou zranitelnější vůči další traumatizaci a mohou se opakovaně dostávat do situace ohrožení, protože mají zamlženu schopnost takové ohrožení rozpoznat.


Terapeuti věří, že mluvení má schopnost trauma řešit. Léčba se děje z vnitřních zdrojů samotného člověka, psychoterapie jako léčebná metody rozhovorem tak může být nápomocná. Může člověku pomoci zprůchodnit přirozený proces integrace. Traumatické vzpomínky se tak mohou stát součástí příběhu člověka a nemusí být už tak bolestivé. Někdy ovšem slova nestačí a může být hojivé zapojení těla, využít umění, hudbu, tanec. Výborné výsledky v práci s traumatizovanými lidmi má také jóga a meditace.

Říká se, že všichni během svého života zažijeme nějaké trauma, ale nemusí tak tomu být. Existuje dost lidí, kterým se ohrožující situace vyhnou nebo kteří mají v tom osudném okamžiku dost kapacity a podpory, aby se s nimi vyrovnali. Celkem nadějná je informace, že asi dvě třetiny těch, kteří prožili traumatickou událost, se přirozeně zotaví.


Zdroje:

VAN DER KOLK, B. (2021). Tělo sčítá rány. Jak trauma dopadá na naši mysli i zdraví a jak se z něj léčit. Brno: Jan Melvil Publishing.


VOJTOVÁ, H. (2023). Trauma a disociace: bolest vnitřního rozdělení. Praha: Portál.

37 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page