Začal nový školní rok... zvládneme to s financemi?
Rozjíždím novou práci, podnikání... budu mít dostatek zakázek?
Rozvádíme se... jak to zvládnou děti?
Naši puberťáci s námi doma víceméně nemluví... jsou v pořádku?
Stěhujeme se... podaří se nám vybudovat nový domov?
Objevily se znepokojivé příznaky... jak dopadnou výsledky?
Rodiče stárnou... je to pro ně doma ještě bezpečné?
Nejednou se ocitáme v situacích, které nám v hlavách rozvíří kolotoč obav až
úzkostných myšlenek. Někdy víme dopředu, že jdeme do nějaké změny, ve které
nás budou čekat těžkosti, a snažíme se udělat vše proto, aby to proběhlo dobře a v
poklidu. Dopředu si promyslíme všechna možná rizika, aby nás nic nezaskočilo.
Jindy nás obtíže přepadnou náhle, neočekávaně, musíme rychle zmobilizovat
všechny možnosti a řešení, která máme.
Ale přesto, navzdory této naší aktivitě, jsou v našem životě situace, kdy musíme
“jen” čekat, jak věci dopadnou, s vírou, že “to bude dobrý”. My na tyto zátěže
reagujeme různě, záleží na našem osobnostním nastavení. Mnohokrát se ale
snažíme udržet si optimismus, být oporou lidem kolem nás, a nestěžovat si. Ale po
čase nám také docházejí síly. A my držíme, i když mnohdy špatně spíme, jíme
málo nebo naopak hodně, bolí nás záda, hlava, žaludek... jsme více unaveni než
obvykle... nějak v nás neproudí radost. Co se to děje?
Možná jsme se právě ocitli v krizovém období, které může trvat jakkoli dlouho,
aktivně se v tuto chvíli nedá dělat “nic” a musíme ho prostě PŘEŽÍT.
Prvním krokem k tomu, jak situaci lépe zvládnout, může být paradoxně přijetí, že to
teď máme SAKRA TĚŽKÝ. Snad si i napsat na papír, co vše nyní na svých
bedrech neseme, a možná se dost podivíme tomu, jak pěkně dlouhý seznam to je.
Nejde o to se nezdravě litovat, uklidit se do kouta, ale dovolit si prožívat všechny
emoce, které ke krizovému období často patří, a dobře s nimi zacházet. Může nám k
tomu pomoci technika tzv. POZOROVATELE našeho vnitřního světa: “Jak se v této
chvíli mám? Co cítím? Co mi přes tyto pocity říká moje tělo a moje duše? Co
potřebují?”
Hněv je většinou obrazem bezmoci, kterou prožíváme. Někdy ho můžeme použít na
svou obranu, odhodlat se ke zpětné vazbě, a někdy taky ne. Každopádně ale může
někomu pomoci si od plic zakřičet, jít do posilky či na fotbal, vyházet staré krámy z
komory a možná i upozornit okolí, že jsme teď méně tolerantní k pocákané koupelně
nebo vůči pozdnímu příchodu.
Při strachu si můžeme položit otázku, před čím nás chrání, ale zároveň zda nemá
příliš “velké oči”, a prozkoumat možnosti, které nám umožní nabýt většího pocitu
jistoty a bezpečí.
Když je nám smutno, možná potřebujeme přijetí, uznání či blízkost. Může pomoci
dotek člověka, ale i měkká deka, voňavá vana, hebký kocour nebo jít s kámoši na
pivko či na ryby.
Zklamání a rozčarování mohou být znamením, že jsme očekávali naplnění svým
potřeb a přání tam, kde to nebylo možné, a že máme hledat jiné a nové cesty.
Když máme pocit strnulosti, nudy až zastavení času, může pomoci více si den či
týden plánovat nebo zastavenou energii cíleně rozpohybovat na kole, běháním či
chůzí v přírodě.
Při vyčerpaní může zabrat spánek, pít dostatek vody, doplnit vitamíny a minerály
nebo si i naprogramovat “pyžamový den”.
Když máme pocit, že ztrácíme půdu pod nohama, můžeme použít stabilizační
techniky: zhluboka se nadechnout, pevně se dotýkat chodidly země, opřít se zády o
židli, vědomě koukat na věci kolem sebe, zpomalit své myšlenky meditací.
Velmi dobře funguje i uvědomit si své zdroje, tedy to, čeho se můžeme chytit, co se
navzdory všem změnám nezměnilo: Přátelé? Rodina? Dům či byt? Moje postel?
Oblíbený hrnek na kávu? Strom v zahradě? Stejná cesta do práce? Sport?
A můžeme také zapátrat sami v sobě, jestli nemáme kolem sebe zdroje, které jsme
zatím neobjevili. Nesou nás, ale my si to neuvědomujeme. Když je ale zahlédneme,
mohou nám zvýšit pocit bezpečí a stability: Prožitek příslušnosti k mnohem větší
lidské rodině? K našemu městu, zemi či planetě? Střídání ročních období?
Schopnost vnímat řád věcí? Fungující zdravotnictví, policie či spravedlivé soudy?
Moje tělo, jeho vitalita? Moje schopnosti a dovednosti? Moje charakterové
vlastnosti? Můj smysl pro humor?
A pak je tu ještě naděje! Víra, že život má smysl. Že každé zlo má svůj limit. Že život
vždy půjde dál a budoucnost se ještě ukáže. Je známým paradoxem, že víra a
naděje rostou právě ve chvílích krize a prožitek překonané překážky zvyšuje naši
osobní odolnost.
A kdyby nezafungovala svépomoc či pomoc blízkého okolí, můžeme se obrátit třeba
na krizové telefonní linky, navštívit krizové centrum nebo i využít pomoci psychologa
či psychoterapeuta. Tito profesionálové jsou tu právě i pro tyto situace. Můžeme jim
své těžkosti bezpečně svěřit a získat přijetí a podporu. Uvolnění pak může otevřít
cesty k úlevnému prožití krize a možná i k novým nečekaným řešením.
Krizové vlny mohou být různě dlouhé a mohou mít různou intenzitu. Závěrem je ale
třeba říci, že k našemu životu neodmyslitelně patří, protože my, naši blízcí, věci
kolem nás se neustále měníme. Pro každého platí, že prožíváme období jara, léta,
podzimu a zimy v životě, a někdy dokonce i opakovaně. To dřívější totiž po
nějakém čase už je staré, nevyhovující, tlačí nás to ke změně. K životu patří pohyb,
energie, otevřená budoucnost. A umění adaptovat se na změny je jedno z
nejdůležitějších dovedností lidského života. Přála bych nám všem, aby z každé naší
krize a změny jsme získali prožitek, že i když byla situace SAKRA TĚŽKÁ, něco
přinesla. Pravděpodobně nikdy dopředu nebudeme vědět, co to bude, ale něco ano. A možná to povede i k vděčnosti.
Použitý zdroj:
Längle, A., Existenciální analýza, Slea 2023
Vodáčková, D., Krizová intervence, Portál 2012
Wardetzki, B., Krize je výzva, Portál 2020
Křivohlavý, J., Pozitivní psychologie, Portál 2010
Comments