Od začátku našeho života se učíme vyrovnávat se stresem. Často jsou na nás kladeny vysoké nároky nebo si na sebe vysoké nároky klademe sami. Žijeme v uspěchané době, která nám nabízí nepřeberné množství příležitostí k seberealizaci, ale také přináší velký tlak na výkon. Mnoho z nás je vystaveno nadměrnému stresu a hrozí nám vyhoření. Syndrom vyhoření dnes patří mezi jeden z nejpalčivějších problémů moderní společnosti, negativně snižující produktivitu, úspěšnost i spokojenost člověka v jeho pracovním i osobním životě.
Odborníci se začali zabývat syndromem vyhoření od 70. let 20. století. Ze začátku byl spojován s lidmi závislými na alkoholu, později se pozornost soustředila na pomáhající profese. V současné době se týká jakékoli profese, ale i partnerských vztahů a rodičovství.
Syndrom vyhoření (Burnout syndrom) je stav tělesného, psychického i emočního vyčerpání v důsledku dlouhodobého intenzivního stresu. Společným znakem je nadměrná pracovní zátěž, dlouhodobý a nepřiměřený stres, nedostatek podpory a ocenění ze strany okolí, náročná komunikace a nepřijetí okolím při vyjadřování vlastních emocí a myšlenek. Lidé ohrožené syndromem vyhoření, spojuje tendence k perfekcionismu, strach z vlastního selhání a potřeba být druhými přijímán. Mohou být velmi disciplinovaní, spolehliví, se smyslem pro detail. Vyznačují se vysokou mírou soutěživosti. Jsou v neustálém napětí a obtížně relaxují a zároveň jsou tak právě z těchto důvodů vynikajícími pracovníky.
Syndrom vyhoření není samostatnou diagnostickou jednotkou v MKN10 jako například psychiatrické diagnózy. Je uveden mezi faktory, ovlivňující zdravotní stav. Řadí se do kategorie Z 73.0 “vyhasnutí, vyhoření”, které je charakterizováno jako stav životního vyčerpání.
Má 5 základních fází. První fáze se vyznačuje idealistickým nadšením, velkými očekáváními z možnosti se realizovat. Potom přichází stagnace. Člověk se musí konfrontovat s realitou, která mnohdy neodpovídá jeho představám a očekávání. Do práce už není tak motivovaný, vynakládá méně energie. Uvědomuje si, že požadavků je více, než jeho sil. Objevují se snahy vyhnout se náročnějším úkolům, více se soustředit na vzdělávání, kariérní postup a navazování výhodných pracovních vztahů. V této fázi je přínosné se zamyslet nad životním stylem a uvažovat o změně. Ve třetí fázi přichází pocit frustrace. Objevují se projevy nespokojenosti, negativní nahlížení na druhé lidi. Čtvrtou fázi doprovází apatie. Člověk se stahuje do sebe, vykonává jen nejnutnější věci. Jeho motto zní: hlavně vydržet a přežít. Objevují se psychosomatické problémy, zvýšená nemocnost. Někteří lidé mohou mít sklony unikat před přetížením k užívání léků, nadužívání alkoholu. V poslední fázi mluvíme o vyhoření. Takový člověk má pocit, že se „to“ nedá vydržet. Objevují se depresivní stavy, emoční vyčerpání, přehodnocování postojů a životního stylu. V této fázi je vhodné vyhledat psychoterapeuta a pravidelně docházet na individuální psychoterapie. V případě vážnějších stavů syndromu vyhoření se člověk neobejde bez psychiatrické léčby.
Jak se tedy syndromu vyhoření vyhnout? Jaká je prevence? Důležité je myslet v prvé řadě na sebe, dát se na pomyslné první místo v hodnotovém systému. Je důležité si stanovit a neustále si zvědomovat svůj systém hodnot. Zabývat se svými zážitkovými (jídlo, radost z dětí, aj.), tvůrčími (práce na zahradě, psaní knihy, aj.) a duchovními (neziskové organizace, aj.) hodnotami. Myslet na svoje základní potřeby jako je dostatek spánku, pohybu a vyvážené stravy.
Kdybychom se měli na situaci podívat podrobněji, je žádoucí snížit nároky na sebe a na své okolí, nesnažit se být za všechny a všechno odpovědný. Naučit se říkat ne a nemít z toho pocity viny. Mít rozdělený a naplánovaný čas strávený v práci a čas věnovaný sobě. Dovolit si mít čas pro sebe, dovolit si nic nedělat. Být v kontaktu s emocemi a tělem. S odvahou svoje emoce a postoje vyjadřovat. Emoce jsou naši pomocníci, kteří nám dávají jasné informace o tom, jak se člověku v dané situaci daří.
Nezastupitelnou roli v prevenci syndromu vyhoření hrají i přátelé, kteří mohou poskytovat emocionální podporu a sdílení hezkých, ale i těžkých chvil.
Člověk je bio-psycho-sociální bytost. Vznik syndromu vyhoření je komplexní problém zasahující postupně všechny oblasti života. Je důležité ho nebrat na lehkou váhu a snažit se mu předcházet péčí o sebe. V případě rozvoje syndromu vyhoření je důležité se neostýchat a vyhledat odbornou psychologickou nebo psychiatrickou pomoc. Vědomá péče o sebe se stává v dnešní době výkonnosti nutností, nikoli sobeckostí a důležitou prevencí syndromu vyhoření.
コメント