top of page

DĚTSKÉ STRACHY A ÚZKOSTI: Jak budovat dvoupatrový dům. Píše Mgr. Kateřina Štočková Vavrošová

Strach a úzkost jsou nepostradatelnou součástí lidského života. V ideálním případě nám signalizují potenciální nebezpečí a je důležité jim naslouchat. Často však nevíme, jak s lidmi o jejich strachu a úzkosti mluvit, obzvláště pokud se jedná o děti, se kterými dokážou podobné emoce pěkně zamávat.

 

Jak tedy komunikovat s dětmi, které zažívají strach nebo úzkost? Abychom na tuto otázku odpověděli, pojďme se podívat na model mozku navržený americkým neuropsychiatrem Danielem Siegelem. Podle něj má mozek každého z nás podobu dvoupatrového domu. Spodní patro slouží k uspokojení našich základních tělesných a emočních potřeb. Je tam kuchyně, kde se můžeme najíst a napít, záchod, kam si můžeme odskočit, ložnice, kam se chodíme vyspat, ale také pohovka, kde se můžeme vyplakat nebo se třeba i bát. Dále je v domě schodiště, které vede nahoru do prosluněné knihovny a pracovny, ve které je kromě velkého množství knih i kvalitní dubový stůl a pohodlná židle. Do této pracovny chodíme přemýšlet, dívat se na problémy z odstupu, hledáme zde zdroje odvahy, koukáme na problémy očima druhých nebo zapojujeme naši tvořivost při hledání řešení.


To všechno zní krásně, ale pojďme si narovinu říct, že takto vybudovaný a zařízený dům máme (v případě správného vývoje) až ve 25 letech. Miminko se narodí pouze se základně vybaveným spodním patrem. Malé děti chtějí uspokojovat své základní fyzické a emoční potřeby, nemají však ještě vybudované schodiště a pracovnu, kam by se mohly chodit uklidnit a hledat zdroje odvahy. Alespoň pár nestabilních schodů, knihovničku a dětský stoleček mají přibližně v šesti letech, kdy nastupují do školy.

 

Co to znamená v praxi? Podívejme se na příklad dospělé Marie a čtyřletého Adama.

 

Marie, studentka ve věku 25 let, se připravuje na proslov před rodiči, který pronese na promoci. Najednou ji přepadne strach. Sedne si ve spodním patře na pohovku, začne se klepat, zrychleně dýchat a klást si otázky: Co když na to nemám? Co když zapomenu, co mám říkat? Co když ostatní zklamu? Poté se párkrát zhluboka nadechne a vydechne, zkusí z těla vyklepat nahromaděný stres a rozhodne se vyjít po schodech do pracovny, kde se na svou situaci podívá z odstupu. Začne přemýšlet: Zažila jsem už někdy takový strach? Co mi v minulosti pomohlo? Co by mi dodalo odvahu? Kdo mě může podpořit? Nakonec pravděpodobně nalezne něco, co jí odvahu dodá.

 

Naopak čtyřletý Adam, který má strach z odběru krve u lékaře, není schopen se sám s těmito pocity vyrovnat. Jeho schodiště není ještě dostatečně stabilní a jeho knihovna je zatím příliš malá. Proto zajdeme za Adamem do imaginárního spodního patra. Sedneme si k němu a zkusíme se napojit na jeho tělo a emoce. Jsem tady s tebou, klidně se můžeš bát. Vidím, že se třeseš, klidně nech tělo ať se klepe. Pojďme se spolu párkrát nadechnout a vydechnout. Teprve ve chvíli, kdy se nám podaří na dítě napojit a alespoň základně ho stabilizovat, můžeme jej pomyslně chytit za ruku a pomoci mu vyjít po vratkém schodišti do skromně vybavené knihovny, ve které se budeme snažit hledat zdroje odvahy. Čím je dítě mladší, tím je pravděpodobnější, že mu budeme nabízet různé možnosti. Chtěl by sis s plyšáky zahrát na doktora, abys věděl, jak takové odběry mohou probíhat a jak se na ně připravit? Čím je dítě starší, tím více ho otázkami podporujeme v tom, aby zapátralo ve své knihovně zkušeností a nápadů."

 

S každou takovou zkušeností posilujeme dětské schodiště a rozšiřujeme jejich knihovnu možností. Děti potřebují naši podporu a pomoc, abychom společně mohli budovat pevný a bezpečný dvoupatrový domov, ve kterém se jim bude dobře žít.

 

SIEGEL, Daniel J. a BRYSON, Tina Payne. Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte. Přeložil Eva KADLECOVÁ. Brno: CPress, 2015. ISBN 978-80-264-0863-5.

37 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


bottom of page